Nejak podvedomky vždy do mojho správania vnikne trošička paniky, v hlave sa mi rodia najhoršie katastrofické scénare – na koľko asi tak ešte kilometrov môžem mať benzínu v nádrži, výjde mi to domov….no to by bola príšerná hanba, keby mi niekde cestou došiel… Proste typická ženská – polovodič = děravý řidič, ako pomenoval ženy vodičky jeden nemenovaný kolega. Manžel ma môže presviedčať koľko chce, že na rezervu musím prejsť minimálne ešte 30 km, že tých 15 km z a 15 km do práce by ešte v pohode vyšlo… jednoducho, nemám rada tento stav, obzvlášť ak jazdím autom, ktorému nefunguje tachometer, jednotlivé časti držia pokope len silou vôle, štartovanie sa niekedy podarí na prvý krát, inokedy potrebujem pevné nervy. A tak takmer v momente, keď ručička dosiahne pre mňa magickú hranicu, navštívim najbližšiu pumpu. Cestou k nej ma však prepadne ďalšia tragická myšlienka – do ktorej strany sa otvára tá nádržka? Predstavujem si odomykanie zámku na dverách – uf, robím to tak automaticky, že neviem či je to vpravo alebo vľavo. Vodovodný kohútik nepomôže, všade máme pákové batérie… výmena žiarovky – posledná bola hodne dávno a vlastne na to máme chlapov, nie?! To isté skrutkovač, či nejaký kľúč… bude to asi doľava (no niekedy je to tak silne zatiahnuté, že to proste nedokážem otvoriť), keď nie, skúsim do opačnej strany, keď nepôjde, poprosím dákeho chlapa, ak tam ako naschvál zrovna žiadny nebude, budem musieť požiadať obsluhu. Tí ma už asi poznajú, takže si len pomyslia – á to je tá, čo zas nemôže otvoriť nádrž…. Keď sú hviezdy priaznivé, otvorím nádrž na prvú šupu, vtedy mi zo srdca spadne riadny balvan, no vzápätí zneistím nad druhom benzínu. Podľa mňa by práve pre takéto užívateľky automobilov mali pred nadobudnutím na nádrž viditeľne dopísať – otvoriť = doľava, tankovať len 91, zatvoriť=doprava. U novších áut je to jednoduchšie – otvoríte jednoduchým potiahnutím páčky, zmačknutím tlačítka…. Nakoniec siahnem po správnej pípe, natankujem, frajersky zatvorím, zaplatím a zaradím sa medzi ďalších účastníkov cestnej premávky.

S plnou nádržou som veselo pokračovala v ceste z práce domov. To, žeby auto malo dáky zvláštny zvuk, či sa inak správalo som nemohla zaregistrovať – na plné pecky mi hrala kazeta, zvyšok som pripísala rozbitej ceste. Na druhý deň, v piatok ráno, som kupodivu hneď naštartovala a vydala sa do práce. Šikovne zaparkovala a nechala sa unášať vírom povinností. Popoludní som chcela spraviť väčší predvíkendový nákup. Požiadala som manžela, či sa pridá, s nádejou, že odmietne a tak dostanem šancu vyjednať jeho firemné auto, ktoré je podstatne modernejšie ako naša škodovečka. Ako som správne predpokladala, nákupu i auta sa celkom ľahko vzdal. Z práce vyrazil ako prvý. Po pár minútach volal, že sa stala nehoda – blik pri slove nehoda mi opäť  zapracovala fantázia, no hneď som zlé myšlienky odohnala a pustila ho k slovu. Na najbližšej z nepríjemných križovatiek čosi hrklo, buchlo, auto šmykom prešlo v iný ako požadovaný smer. Našťastie sa mu podarilo prinútiť ho, aby došlo až k vyhradeným parkovacím miestam na kraji cesty, kúsok pred námestím. No smutné je, že auto je podľa všetkého nepojazdné, vyzerá to na zlomený čap, či také niečo, technik je on, nie ja. O chvíľu som bola pri ňom. Zmierení s tým, že auto tam zostane, vybrali sme všetky „cenné“ veci – škrabka na okno, metlička, moje staré rukavice, náradie, dáke handry, lekárnička, trojúholník, lano, rádio i zbierku kaziet. Po radení sa s laikmi i odborníkmi splnili sa naše predpoklady – auto sme nadobro odpísali. Koniec koncov poslúžilo veľmi dobre, ba až nad naše očakávania. Začalo sa pátranie po firmách, ktoré dokážu nepojazdné auto odtiahnuť, s dokladom zlikvidovať a to všetko samozrejme v prijateľnej cene, krátkom čase a najlepšie v blízkom okolí. Nakoniec sme zistili, že i v Krnove je spoločnosť, ktorá sa okrem iného zaoberá aj likvidáciou starých áut. Rozhodli sme sa, že tam škodovečku dopravíme po vlastnej osi, prípadne na lane. Nastal deň D. Manžel sa spolu s kolegom pustil do akcie. Keď autíčko naštartovalo a rozbehlo sa, chlapi skonštatovali, že dojde po „vlastných“ a lano je zbytočné. Kolega pre istotu fungoval ako doprovodné vozidlo – v prípade núdze. Ako naschvál, po niekoľko sto metroch jazdy auto odišlo nadobro. Hoci to manžel nepriznal, verím, že práve v ten moment ho zachvátila panika (tak ako sa to stáva mne, keď ručička benzínu dosiahne magickú hranicu). Neostalo nič iné, len zavolať odťahovku. Začali usilovne premýšľať čo ďalej, radili sa, rozmýšľali spoločne. Boli poblíž hasičskej stanice a tak skúsili šťastie tam, no márne. Nakoniec si spomenuli na nervy lezúcu reklamu o užitočnom čísle 1188 a nechali sa spojiť s prvou odťahovacou firmou v poradí. Neprešlo veľa času kým z nej dorazil skúsený maník. Behom chvíle naložil naše autíčko, pripravené na  jazdu ku gilotíne. Manžel nasadol ku kolegovi a nasledovali odťahováka sťa smútočný pochod škodovečke. Posledná cesta naším autom vyšla teda na „veľké prachy“ – plná nádrž a ešte snáď aj najdrahšia krnovská odťahovka.

Týmto sa moje trampoty ani zďaleka nekončili. Nastal čas najvyššej pohovotosti. Jedným z prostriedkov, ktoré by mi umožnili transport do a z práce, bolo kolo. Bola jeseň, začínali mrazíky, počasie bolo vrtkavé, k tomu pripočítam 30 km trasu, zväčša po frekventovanej ceste, proste nič vhodné pre moju útlu telesnú schránku, oslabenú kondičku a niekedy nepravidelnú pracovnú dobu. Ďalšou možnosťou bola kolegyňa, ktorá býva kúsok od nás, lenže práve maródila. Chtiac nechtiac, musela som sa spokojiť s autobusom. Nič proti busom nemám, no k nám, na koniec sveta, chodia len občas formou okružnej jazdy ďalšími priľahlými dedinami. Ráno to ešte celkom šlo, zhodou okolností manžel nemal žiadne služobné cesty a tak ma vždy cestou do Ostravy, vyhodil v Krnove. S cestou späť to už také ružové nebolo. Autobus chodi buď o 15:05, 17:29 alebo 18:50, 22:40. Pár krát som šla tým pred šiestou, no boli to muka byť dlhšie v práci. Odchod z práce v bežnom čase predstavoval riziko návštevy niekoľkých obchodov počas presunu na autobusovú stanicu. Žiaľ niektoré takéto vizity nemôžu skončiť bez nákupu (za pravdu mi dá asi každá žena) a tak som radšej vysedávala v práci, čím som dosiahla neskutočný, no nie veľmi trvácny poriadok na pracovnom stole. Raz som dokonca presvedčila kolegu, čerstvého absolventa autoškoly a majiteľa auta, aby sa zahral na taxikára. Keď ma vysadil pred barákom, vnútila som mu najvyššiu z minci a rýchlo za sebou zabuchla dvere, aby som ušla jeho protestom. Na druhý deň svoju odmenu zhodnotil vo firemnom kávomate, samozrejme prevažne v mojej prítomnosti. Našťastie po pár dňoch kolegyni skončila PéeNka a tak som sa s ňou vozila do i z práce. Pár krát som odišla o čosi skôr, čím som získala možnosť vyskúšať si spoj 15:05. Nebola to však žiadna výhra, šlo o „školský“ bus, plný detí, ktorých nastupovaním a vystupovaním sa cesta takmer nekonečne predlžovala. Vtedy som si uvedomila, ako si človek veľmi rýchlo zvykne na pohodlie. Prešlo pár týždňov a nám sa podarila výhodná kúpa ojazdeného, pre nás však nového, auta rodinného typu (na 3 deti, manžela a psa) Opel astra karavan. Opäť ma napadlo, ako rýchlo človek zpohodlnie.

aby se jaro blížilo.

Z nebe si sníh v klidu padá

bílé jsou chodníky i ta tráva.

Vypadá to jako bychom se v čase vrátili

a znova na vánoční klid a pohodu čekali.

Naštěstí tohle se stát nemůže,

kdo mi s probuzením jara pomůže?

Delší zimu bych nechtěla,

raději bych jaro dříve probudila.

Snad mě sluníčko nezklame

a brzy paprsky mezi mraky protáhne.

Když tlustá žába sedí na prameni

svá nenasytná ústa přisátá na vemeni

a hltavě když mléko moci polyká

stane se

že po nasycení přijde kolika

I zlatá kráva dno má – sice zlaté

a v útrobách též někdy hlad ji hryže

když okov spouštíš do zlaté studny po deváté

řetěz přerve se a stíny planěk v noci

podobu mají kříže

Nedá se jen křičet bez rozmyslu

a brát co dá se sebrat

ač ku potřebě ti to není

Pak bez studu chudého tovaryše z kůže sedrat

a čekat

že pár milodarů všechno změní

Zas žába sedí na prameni

a vůl ji dýchá na záda

Oba jako bečky vypasení

stojí víc než celá armáda

Dost už bylo volů byv ze zlatými rohy

dost už bylo volských žab

Vždyť z historie příkladů máme celé stohy

a v nich píše se

že žábám patří rybník a volům žlab…

Pole se vlnilo

jak kráska z plakátu

Ve větru zvonily tři nůše dukátů

Však kroky netečné

duněly po cestě

za lesem bodáků

skryté šly bez víry

ty tváře vojáků

na pole válečné

blíž k smrti – nevěstě…

skoro jsem se rozplakal.

Žádný div, že jsem prohrál,

nejsem žádný avatar.

-

Chtěl jsem si jen z dlouhé chvíle

na koš trochu zaházet,

nestačila moje píle,

umím leda prorážet.

-

Avatar je štíhlý, velký,

na koš skákat nemusí.

Já mám velký leda boky,

o výskok se pokusím.

-

Avšak dostat to své sádlo

aspoň trochu do vzduchu,

to je jak chtít rozjet auto,

když má motor poruchu.

-

Poučení z toho plyne,

avšak jenom malinké.

Není chytré pane Quine,

ale zato prostinké.

-

Buďto začnu trochu běhat

a budu se méně cpát.

Nebo můžu poobědvat

a nezkoušet sportovat.

….. Byla tichá, klidná noc. Celý statek spal. Jenže co se nepřihodilo. Koza dostala takovou chuť na jablko, že ji to probudilo ze snu. Vydala se tedy na průzkum. „Budou určitě v korytě pro prasata, mééé , tam se vždycky nějaké najde!“ Jenže koryto pro prasata bylo prázdné. „Ach jo ty prasata jsou ale nenažraná, mééé“, řekla si.  Rozhodla se tedy vyzkoušet ptačí budku. Ptačí budka byla naštěstí docela nízko nad zemí a ležela před ní kupa dříví, které farmář toho dne nanosil z lesa. Koza tudíž neváhala a jako kamzík „hoplá“ na to dříví. Jenže co to nevidí. Koryto prasat bylo prázdné, zatímco ptačí budka je plná všeho možného, jen to jediné jablko tam není nikde vidět. Už z toho byla zoufalá. Měla takovou chuť na jablko, že se jí až začaly dělat mžitky před očima. Byla unavená a smutná a vyčerpaná z toho hledání.

….. Ale co to nevidí. Před očima se jí najednou objevila stáj. „No ano, mééé,mohla bych se podívat do stájí, mééé. Ta lidská mláďata, mééé, přece pořád krmí koně jabkama, mééé.“ Náhle byla zase plná energie a rychle vyrazila hopsavým krokem do stájí. „Páni tady je ale tma, mééé,“ podivuje se.“Jak jen v téhle tmě najdu nějaké to jablko, mééé?“ Nezbývalo jí tedy než položit čumák těsně k zemi a použít svůj čich a hmat. Čichala, čichala, ale ukázalo se, že to nebyla jen hloupá koza.  Navíc měla problém poznat věci podle pachu.  Ať nasávala vzduch sebevíc, nedokázala rozeznat žádnou vůni.

….. V tom ale čumákem narazila do nějaké hromady. „Co to může být, mééé?“, pomyslela si. A jak se tak šťárala nosem v té hromadě, našla i pár kulatých věcí. „Mééé to budou určitě jablka,“ zamečela nadšeně a pustila se do jídla. Ani se nezdržovala kousáním, prostě je hned polykala a hltala, jak to jen šlo. Zprvu se jí zdála nějaká kyselá.  „Ale co, asi jsou už stará, mééé,“ řekla si a jedla dál. Jedla, jedla až do úplného přecpání. Nakonec usnula. Sice vyčerpaná, ale spokojená, že dosáhla svého.

….. Po tiché noci rušené jen jejím trávením začalo konečně svítat. Slunce se vyhouplo na oblohu a jeho paprsky dopadaly i do otevřené stáje, kde na hromadě hnoje ležela přecpaná, ale spokojená koza. „Íháááá, smáli se všechny kobyly i koně, íhááá.“ Ten rozruch kozu probudil. Rychle otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Jakmile si uvědomila, že leží v kupě hnoje, došlo jí, co to v noci žrala až do úplného přecpání. Udělalo se jí špatně a zastyděla se tak, že s hlasitým mekotem utekla ze stájí.  „Íhááá, íhááá.“ Ozýval se za ní koňský smích. A koza pádila a pádila pořád dál, dokud jí ten zvuk nepřestal znít v hlavě.

….. Celý den se statku vyhýbala. Bloumala po okolí s hanbou na zádech a bála se vrátit zpátky.  Až k večeru se konečně odhodlala podívat ostatním zvířatům do očí a svou potupu překousnout. Ano nějakou dobu se jí smáli, ale ona to nesla statečně. Od té doby však už nikdy netrvala na tom, že musí mít jedině jablka. Pásla se s ostatními kozami na louce a své chutě se naučila ovládat.

když ty jsi už všechno řekla

Chtěl jsem odejít

ale všude kolem řeka tekla

A u břehu byla tůň

A cesta k ní by byla dlouhá temná

a hluboká

jak cesta z duše do oka

A venku řehtal kůň

Vstal jsem ale potom přece

minul koně a dal se k řece

Proč jsi tehdy neplakala ?

Tvrdá žena – jako skála

Tak si řekou nocí tiše plavu

Co jsi se mnou

je mi lépe -

vzal jsem sebou  tvoji hlavu…

(Jeho hlad nezmizí, jen se tím prodlouží jeho trápení.)

hluboko do srdce tvého je vryta.
               -

Můžeš se radovat z každého vzruchu.

Můžeš si skákat metry do vzduchu.

Úsměv si přilepit na tvář jak náplast,

stejně se odlepí falešná ta slast.

               -

Přesto, že potlačíš slzy v tvých očích,

dříve či později kapesník smočíš.

               -

Nemůžeš zastavit ty proudy krve,

valí se valí ven z tvého srdce.

Láska je granátem, láska je zbraní.

Zasáhne...vybuchne...

               -

Teď je ti na nic !

Lezl červík samotinký,

není velký je malinký.

-

Lidé si ho nevšímají, leze všude!

Nohy ho bolí, kdy už tam bude?

-

Ztracený je, domů netrefí.

Sešel z cesty a nikomu nevěří.

-

Pomozte mu najít cestu,

třeba najde na ni nevěstu.