….. Byla jednou jedna hrozně hloupá koza. Což o to, kozy takové bývají. Ostatně jsou to jen zvířata, co celý den mečí, žerou trávu a je jim jedno, co se kolem děje. Jen když mají dost dlouhý fous, kterým se můžou chlubit před ostatními kozami a kozly. Ale tahle koza byla jiná. Měla totiž hrozně moc ráda jablka. A to tak moc, že je jedla ráno, jedla je večer, v poledne, po poledni, zkrátka pohrdala čerstvou trávou a nic jiného nevzala do tlamy. Tohle se jí ale jednou muselo nutně vymstít.

….. Byla tichá, klidná noc. Celý statek spal. Jenže co se nepřihodilo. Koza dostala takovou chuť na jablko, že ji to probudilo ze snu. Vydala se tedy na průzkum. „Budou určitě v korytě pro prasata, mééé , tam se vždycky nějaké najde!“ Jenže koryto pro prasata bylo prázdné. „Ach jo ty prasata jsou ale nenažraná, mééé“, řekla si.  Rozhodla se tedy vyzkoušet ptačí budku. Ptačí budka byla naštěstí docela nízko nad zemí a ležela před ní kupa dříví, které farmář toho dne nanosil z lesa. Koza tudíž neváhala a jako kamzík „hoplá“ na to dříví. Jenže co to nevidí. Koryto prasat bylo prázdné, zatímco ptačí budka je plná všeho možného, jen to jediné jablko tam není nikde vidět. Už z toho byla zoufalá. Měla takovou chuť na jablko, že se jí až začaly dělat mžitky před očima. Byla unavená a smutná a vyčerpaná z toho hledání.

….. Ale co to nevidí. Před očima se jí najednou objevila stáj. „No ano, mééé,mohla bych se podívat do stájí, mééé. Ta lidská mláďata, mééé, přece pořád krmí koně jabkama, mééé.“ Náhle byla zase plná energie a rychle vyrazila hopsavým krokem do stájí. „Páni tady je ale tma, mééé,“ podivuje se.“Jak jen v téhle tmě najdu nějaké to jablko, mééé?“ Nezbývalo jí tedy než položit čumák těsně k zemi a použít svůj čich a hmat. Čichala, čichala, ale ukázalo se, že to nebyla jen hloupá koza.  Navíc měla problém poznat věci podle pachu.  Ať nasávala vzduch sebevíc, nedokázala rozeznat žádnou vůni.

….. V tom ale čumákem narazila do nějaké hromady. „Co to může být, mééé?“, pomyslela si. A jak se tak šťárala nosem v té hromadě, našla i pár kulatých věcí. „Mééé to budou určitě jablka,“ zamečela nadšeně a pustila se do jídla. Ani se nezdržovala kousáním, prostě je hned polykala a hltala, jak to jen šlo. Zprvu se jí zdála nějaká kyselá.  „Ale co, asi jsou už stará, mééé,“ řekla si a jedla dál. Jedla, jedla až do úplného přecpání. Nakonec usnula. Sice vyčerpaná, ale spokojená, že dosáhla svého.

….. Po tiché noci rušené jen jejím trávením začalo konečně svítat. Slunce se vyhouplo na oblohu a jeho paprsky dopadaly i do otevřené stáje, kde na hromadě hnoje ležela přecpaná, ale spokojená koza. „Íháááá, smáli se všechny kobyly i koně, íhááá.“ Ten rozruch kozu probudil. Rychle otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Jakmile si uvědomila, že leží v kupě hnoje, došlo jí, co to v noci žrala až do úplného přecpání. Udělalo se jí špatně a zastyděla se tak, že s hlasitým mekotem utekla ze stájí.  „Íhááá, íhááá.“ Ozýval se za ní koňský smích. A koza pádila a pádila pořád dál, dokud jí ten zvuk nepřestal znít v hlavě.

….. Celý den se statku vyhýbala. Bloumala po okolí s hanbou na zádech a bála se vrátit zpátky.  Až k večeru se konečně odhodlala podívat ostatním zvířatům do očí a svou potupu překousnout. Ano nějakou dobu se jí smáli, ale ona to nesla statečně. Od té doby však už nikdy netrvala na tom, že musí mít jedině jablka. Pásla se s ostatními kozami na louce a své chutě se naučila ovládat.

No tags